Rozhovor s Veronikou Vítkovou

V létě téhož roku však přišel šok, lékaři ji diagnostikovali zánět mozkových blan, meningitidu! Na výsluní se vrátila až po třech dlouhých letech. Ovšem stálo to za to! Rodačka z Jilemnice je mistryní světa, olympijskou medailistkou, vítězkou závodu Světového poháru i členkou štafet, které nad hlavu pozvedly křišťálové glóby! Se smíšenou štafetou se jí to podařilo v sezoně 2013/2014, se štafetou žen o sezonu později. Jmenuje se Veronika Vítková a jak tato naše úspěšná biatlonistka v následujícím rozhovoru přiznává, ujíždí na čokoládě a princeznou nikdy nebyla.

Veroniko, jak vzpomínáte na své dětství, byla jste spíše princeznou, nebo jste měla blíže ke klukům?

Myslím, že jsem měla blíže ke klukům. Se svými sestrami jsme se často jen dohadovaly, než bychom si hrály. A nejvíce času jsem stejně trávila venku společně s kamarády z našeho okolí. Lezli jsme po stromech, hráli jsme šipkovanou nebo na schovávanou. Taky jsme chodili do skautu, který měl základnu hned vedle našeho domu.

Jaké hračky byly vaše nejoblíbenější a zůstala vám nějaká jako vzpomínka na dětství?

Hraček, s jakými si hrávají děvčata, jsem ani moc neměla, nebo jsem si s nimi nehrála. Ráda jsem stavěla puzzle. A taky si vybavuji, jaké to u nás bylo vždy haló, když nám - holkám – postavil táta v obýváku autodráhu. Mamce se to moc nelíbilo, my holky jsme se ale vyřádily.

Pocházíte ze sportovně založené rodiny, sama se lyžování věnujete odmala. Bylo tedy jasné, že vaše kroky v budoucnu povedou touto cestou, nebo jste jako malá měla i jiné sny?

Pravdou je, že když u nás pod vánočním stromkem nebyly lyže, tak tam bylo kolo nebo jiné dárky spojené se sportem. Takovým sportovním tahounem u nás byla hlavně teta Jana, která se jako běžkyně zúčastnila například olympijských her v Naganu, kde byla se štafetou šestá. Mně se zpočátku nijak zvlášť nedařilo. V běhu na lyžích jsem sbírala obyčejně ty zadní příčky. Zlom a první úspěchy přišly až v dorostu.

Zažila jste dobu, kdy děti trávily mnoho času venku, jak se díváte na dnešní děti, které svůj volný čas věnují počítači a televizi?

Vidím to na svém bratranci a sestřenici. Je těžké je dostat ven, vytrhnout je z jejich světa. Většinou to ale postavím tak, že nemají na výběr. Zatím mě poslouchají, jsou to ještě děti. Když byli na návštěvě u nás v Jizerských horách, nemohli třeba pochopit, že nemáme televizi. Ptali se stále do kola: Kdy ji konečně budete mít?

Zahrnujete je nějakými dárky?

Kdepak! Vždyť ten největší dárek jsem pro ně sama... Jsem stále na cestách po závodech a soustředěních a moc často se nevidíme, tak si jsme vzácní.

Jak se zabavíte vy při dlouhých cestách a soustředěních?

Zcela upřímně, moc času na zábavu a odreagování nikde není. Obyčejně jsme všichni rádi, že s sebou můžeme prásknout do postele. Stihneme se tak akorát najíst a zajít na masáž. Občas s sebou beru knížku. Naposledy jsem četla Sedm let v Tibetu.

Hrajete s dětmi, kamarády, rodinou společenské hry a máte nějakou oblíbenou? Narážíme samozřejmě i trochu na Biatlonmánii…

Biatlonmánii znám už z její první verze. Věřím, že fanoušky zaujme, protože je opravdu zábavná. Mně navíc také posloužila jako vhodný dárek
Více o hře se dozvíte na Biatlonmánie.

O ženách se říká, že „ujíždějí“ na čokoládě. Jak to máte se sladkým, jako sportovkyně, vy? Také hřešíte?

Pokud zmiňujete čokoládu, tak jste se přesně trefili. Na té opravdu ujíždím. Každá mléčná je pro mě skvělá, ale když je to náhodou Kinder, zaručeně neodolám! To si pak musím dávat velký pozor, abych spořádala jen opravdu rozumné množství.

A co vaření? Moc času doma netrávíte, ale když se vrátíte, vaříte pro sebe a svého přítele, nebo se stravujete spíše po restauracích?

Těším se, až jednou budu doopravdy pořádně vařit. Na závodech a při soustředěních máme stravování zajištěné, v Česku, protože rodinná setkání jsou řídká, jezdíme hodně po návštěvách. Doma tak často máme jen večeře a ty u nás bývají zpravidla studené.

Fotografie: Petr Slavík, Český biatlon