Rozhovor s Václavem Lebedou

Pocházíte z Kopřivnice, jak vzpomínáte na své dětství?

Něco bylo divoké, něco náročné, něco krásné, ale vše bylo potřebné k tomu, abych byl tím, kým jsem, ať už to byla šikana, experimenty s různými psychoaktivními látkami nebo poznání hudby a postupně sílící láska k ní.

Věděl jste již od dětství, že se chcete věnovat muzice, nebo jste měl i jiné plány?

Dřív jsem chtěl mít ultrazvuk a dívat se na mimina skrz břicho, být mineralogem, správcem konkurzní podstaty... No a přes tohle všechno jsem došel k tomu, že se věnuji muzice.

Máte syna Vašíka, byl jste u toho, když přišel na svět?

Chtěl jsem být, ale ženu po téměř třídenním porodu byli nuceni dát na akutního „císaře“.
Synka jsem viděl hned pár chvil poté a byl to jeden z nejsilnějších zážitků v životě.

Věděli jste dopředu, že to bude kluk? Přál jste si mít prvního kluka, nebo patříte mezi ty, kteří pohlaví svého dítka neřeší?

Věděli jsme to, i když všechny „osvědčené metody“ říkaly, že to bude určitě holčička.Přál jsem si a přeju mít hlavně zdravé a šťastné děti, o nic víc přeci nejde.

Syn se jmenuje po vás, bylo to přání spíš vaše nebo vaší přítelkyně?

My to u nás v rodině „dědíme“ a přijde mi to jako hezká tradice. Ženě jsem nic nenutil, souhlasila, aby se náš syn jmenoval stejně jako já, můj otec, děda i praděda.

Co pro vás znamená rodina?

Rodina – to je láska, zkušenost, poznání, pouto i odpoutání, radost i starost, klid i křik, prostě život a svět koncentrovaný do malého „uskupení“, ve kterém je mi krásně a cítím se milován i milující.

Jak si nejraději se svým synem hrajete a zpíváte mu někdy?

Zjišťuju, že je nejspokojenější, když já nebo maminka něco vytváříme, vymýšlíme, prostě když je svědkem toho, že je v kreativním prostředí. Máme se ženou za to, že přílišná pozornost a „převěnování“ se dítěti není až tak skvělé, jak se může na první pohled
zdát. Když chceme, aby z něj vyrostl šťastný, sebevědomý, tvořivý tvor, měl by to samé vidět u nás. A takhle to chceme. Například moc rád si jej brávám do zkušebny, kde tvořím, a on je svědkem a kolikrát i spoluhráčem...

Jak hodnotíte hračky z dob vašeho dětství a současné hračky?

Co si pamatuju, měl jsem krásné hračky, s kterými jsme si venku hráli s bandou kamarádů, vytvořil jsem si k nim vztah a i vydržely docela dlouho. Ty nové, současné, je pro mě těžké hodnotit, protože zatím vnímám jen kategorii „plyšáci“, neboť ty syn miluje. Výběr je obrovský, o to těžší je se pro nějakou hračku rozhodnout, a tak to většinou nechám na něm. A taky na stavu konta...

Tatínkové mají občas tendence plnit si své dětské sny, je to tak i u vás? 

Já si ve třinácti řekl, že se budu živit hudbou, udělal pro to vše a teď, po jedenácti letech se to konečně daří, za což jsem neskutečně rád! Ale kdo ví, třeba mi za rok přelítne něco přes nos a budu dělat něco úplně jiného. Ta svoboda je krásná.

Vzpomínáte rád na účast v televizní soutěži Česko Slovenská Superstar? Určitě je to výborná zkušenost, ale přinesla vám ještě něco jiného?

Abych řekl pravdu, tak už spíše zapomínám, než vzpomínám. Zkušenost je to skvělá, ale horší je se pak zbavovat nálepky „ten z té superstar“, to může trvat roky. Jsem nakonec rád, že jsem se v soutěži nedostal až tak daleko. Je to vlastně karaoke soutěž, člověk zde může trochu zpropagovat svou osobu, ale reálné fanoušky si tím nezíská, ti přicházejí až v momentu, kdy se člověk začne prezentovat svou vlastní tvorbou.

Byl jste vyhlášen jako objev roku na hudebních cenách Óčka v roce 2013, v tom samém roce v rámci cen Český slavík Mattoni jste se umístil na druhém místě v kategorii „Hvězda internetu“. V roce 2014 jste v kategorii „Hvězda
internetu“ vyhrál a získal nominaci i v kategorii „Objev roku“. Co pro vás tyto ceny znamenají?

Znamená to, že jsem někoho oslovil tím, co miluji, to je krásný pocit! Ale nijak na cenách nelpím, přicházejí a zase jdou, lidé zapomínají a po letech je vlastně úplně jedno, jestli nějaké ceny mám nebo nemám. Mnohem více se snažím soustředit na koncerty, turné, festivaly, tam mám ten pravý kontakt s lidmi, na čemž stavím. To je to, co je důležité, alespoň pro mě.

Foto: Lukáš Balcárek, Tomáš Třeštík, Ngoc Anh Nguyen