Rozhovor s Radkem Štíchou a Patrikem Klánem

Padli si do noty a - jak už to bývá - pracovní vztahy přerostly v přátelství. Vzájemně se inspirují a nabíjejí energií, takže časem se zrodil nápad na společnou knížku pro děti. A tak se začaly malovat a psát příběhy Nártouna Olina...

Radku, jaké byly vaše klučičí roky? Vzpomínáte na ně rád?

Ano, vzpomínám na ně moc rád. Pocházím a stále žiji v Rychnově nad Kněžnou a nejvíce si vybavuji to, že jsme hodně žili sportem a pohybem, za což jsem mým rodičům hodně vděčný. Přivedli mě k tenisu, volejbalu, ping pongu, fotbalu, basketbalu. Pořád jsme někde pobíhali, když ne na hřišti, tak kolem paneláku. Tenkrát to bylo ještě třeba s chlebem namazaným sádlem a posypaným cibulí, protože jsme měli pořád hlad.
A ohledně malování? Nejvíce si vzpomínám na knihy s ilustracemi od Walta Disneyho, které jsem miloval a snažil jsem se je překreslovat. Později jsem z těchto kresbiček začal dělat samolepky, ručně kreslené obrázky, přelepené průhlednou izolepou tak, aby byly samolepky lesklé. A ty jsem se snažil prodávat...Později, když přišly první počítače, jsem měl možnost poprvé kreslit také na nich. Bylo to jen klikání myší v „Malování“, které bylo součástí prvních Windows a formát souboru byl bitmapa. Tady jsem se snažil kreslit svaly Arnolda Schwarzennegera. Rád na to vzpomínám.

Patriku, a jaké bylo vaše dětství?

Sice mám pražské kořeny, ale do čtvrté třídy jsem vyrůstal na vesnici, návrat do Prahy byl pro mě jako kluka z divokých vajec šok. Už tenkrát jsem si říkal, jak ty pražské děti byly méně akční. Málo zkoumaly, málo se i popraly, většinou takoví ti hodní chlapečkové a mašličkové holčičky. My na vsi řádili a opravdu se chudáků rodičů nazlobili, však to také tvoří podstatnou část mé třetí knihy „Musíme zabít Reagana“, ke které Radek Štícha namaloval moc pěknou obálku. Asi bych byl dnes za vyvrhela, přesto mám rád, když děti žijí, ne přežívají.

S čím nebo na co jste si nejvíce hráli jako děti?

Patrik: Já vyrůstal v době totality, rádi jsme si hráli na vojáky, v truhlárně nám uřízli z prkna „pažbu“, na ni se přidělalo kus trubky a „samopal“ byl hotový. Ano, řadu hraček jsme si museli dělat. Třeba i traktor jako hračku jsme si vyrobili, nebo různé úpravy našich jízdních kol. Mělo to dvě výhody, naučili jsme se dělat rukama, i když proběhla zranění od šroubováků a kladívek, ale otužilo nás to. A dále jsme si vážili námi vyrobené věci. Tu pak jen tak nevyhodíte nebo neřeknete: už mě nebavíš, traktůrku. Dnes je tolik krásných hraček, tohle dětem závidím. Asi to bude znít pro čtenáře divně, ale hračka podobně jako kniha zprostředkovává fantazii, snění a z toho vychází kreativita. To je jedna z nejdůležitějších charakteristik. Chtít něco sám vytvořit.
Radek: Nejvíce si vybavuji angličáky v mé polici. S těmi jsem si hrál často. Pak jsem k nim přidal taká zvířátka. Takové ty odlitky zvířátek z umělé hmoty. Následně přibyl cínový vojáček. Vše jsem si stavěl do poličky a pak z pár prkýnek vytvořil lukostříl, nabil kladívkem gumičku, ze špejlí si udělal šípy a vše z poličky sestřeloval. Tím jsem hodně žil. Udělat totiž pořádný, dobře vyvážený šíp nebyla žádná legrace. Špička byla omotaná izolepou, aby nebyla ostrá, a na konci šípu jsem zase pomocí izolepy mohl udělat zobáček, který zapadl do gumy lukostřílu. Když jsme bývali u známých na vesnici v Bolehošti, tam jsme nejčastěji vyráběli praky.

Jak dlouho se znáte?

Známe se asi patnáct let. Naše firmy, kde pracujeme, spolu úzce kooperují. Ovšem do knihy jsme se pustili společně až před dvěma lety.

A co knížky? Četli jste jako mladí?

Patrik: Za sebe se musím přiznat, že jsem čtení neměl rád. Bavilo mě ale poslouchat. Jelikož nás s menším bráchou často hlídala babička, tak nám každý večer četla. Když už jsem byl větší, četl jsem více, ale základ tomu dala babička, která toho divokého kluka pomalu přivedla ke čtení. Nenásilně a hravě. Dávala mi různé úkoly právě z toho, co jsme četli. Samozřejmě ne vždy mě to bavilo, ale ona si dala se mou a s bráchou tu práci. Dnes ji za to vděčím a vlastně knihu „Nártoun Olin vypráví“, kterou jsme s Radkem napsali, je koncipována tak, aby děti více přemýšlely nad tím, co čtou, nebo co jim čtou jejich rodiče.
Radek: Co si pamatuji, tak jsem skoro vůbec nečetl. Pohádkových knížek jsme ale doma měli opravdu hodně, čili možnost jsem měl, ale nečetl. Maximálně jsem listoval a prohlížel si obrázky. Pak si vybavuji občas jen takové záchvěvy, většinou když jsem byl nemocný a ležel v posteli. To jsem přečetl třeba „Honzíkovu cestu“ a hodně mě bavil „Neználek“.

Proč jsme se ptali na knížky. Jste totiž autory knihy „Nártoun Olin vypráví“. Kdo z vás přišel s touto myšlenkou, myslíme tím knížky pro děti?

Patrik: Byl to Radek. I když toho už namaloval a nailustroval mnoho, tak se do vlastní tvorby knihy pustil poprvé. Za sebe musím říct, že jsem nezažil takový příval ohromné energie, se kterou se Radek dal do práce. Právě tou energií mě dodnes nabíjí a já vím, že to co děláme, má nejen smysl, ale i kouzlo z vymýšlení a tvoření, které nemá konce.
Radek: Ta energie v tom opravdu je a já vnímám, že stále stoupá. Jako bychom se vzájemně s Patrikem nabíjeli. A ne jen s ním. Všechny ty úžasné reakce na knihu, všichni ti úžasní lidé kolem knihy, to vše je moc krásná energie, která nás žene dál a za kterou moc děkujeme.
Myšlenka knihy pro děti přišla tak nějak pozvolna sama. Protože kreslím digitální ilustraci, obrázky jsou na počítači a jsou vidět téměř vždy pouze na monitoru počítače, na sociálních sítích, kde vlastně téměř ihned po zveřejnění mizí pryč, dostal jsem potřebu něco držet v ruce, v našem reálném světě. A protože kreslím ilustrace dětské, právě proto kniha pro děti.

Podíleli jste se na ilustracích a textech oba dohromady, nebo má každý svoji činnosti?

Patrik: Ilustrace dělá Radek sám, to by bylo veliké fiasko, kdybych měl začít malovat. Námět dala jeho dcera Šarlotka. Teď to vypadá, že jsem přišel k hotovému. Přesto nám trvalo dva roky, než jsme knihu pustili do světa. Texty jsem záměrně vymýšlel tak, aby si nejen děti, ale třeba i předčítající rodiče položili otázku: A proč je to takhle…
Radek: A zase na druhou stranu by bylo velké fiasko to, kdybych se já pustil do textu. Právě proto, že vím, že na psaní úplně nejsem, oslovil jsem na text Patrika. Jak ale zmiňuje, z původního kratičkého, jednoduchého textu pro knihu je nakonec úžasný, vtipný příběh napsaný tak, jak to umí jenom Patrik.

Máte v plánu knihy Nártouna Olina rozšířit dalšími díly?

Ano, určitě, té pozitivní energie máme stále dost a hlavně k tomu přibyla podpora od rodičů a dětí. Chvilkami si připadám jako známý sportovec, kterému fandí plný stadion. Věřte, že se pak běží skoro samo. Máme podporu i v tom, že se snažíme vytvořit novou českou ilustrovanou postavu Nártouna Olina. Všechno do sebe zapadá a my musíme už jen tvořit. Vlastně to máme zase o něco snazší, jelikož na to nejsme sami. Žádáme děti, aby nám psaly své náměty na příběh Nártouna Olina, v knize mají popsáno, jak na to. A musím říct, že některé náměty by dospělák opravdu nevymyslel, hranice dětského myšlení jsou o moc dál než ty naše. Už jsme šíleně okleštěni právy a povinnostmi…

Vaše děti musí být z knihy určitě nadšené. Víte, kterou postavičku mají nejraději?

Patrik: U mé dcery Sáry vede žirafák. Je fakt, že v první knize nedostal tolik prostoru, a proto v dalším pokračování vyprávění Nártouna Olina bude jednou ze stěžejních postav příběhu, ve kterém se bude zachraňovat… Co jsem si všiml, tak oblibu mají i žáby, máme dokonce hlasování na stránkách a tuším, že zrovna žáby vedou. Asi je to tím, jak drhnuly hrochovi záda po tom úraze balónem, ale to už bych musel vyprávět o celé knize.
Radek: Moje dcera Šarlotka je stále nadšená a je tomu tak již od začátku, co jsem začal postavičky vymýšlet a kreslit. Prošla si jejich vývojem, stále jsem jí je ukazoval, ukazovali jsme je také kamarádkám a dětem v okolí. Jejich reakce mi moc pomáhaly. Jako nejoblíbenějšího vnímám také žirafáka, ale často děti zmiňují i Nártouna Olina, bobříka, opičáka Boba, slona Eduarda. Přijde mi, že každý má svého favorita.

Problémem u dnešních dětí je, že mají raději počítač a televizi než hračky, čtení knihy a chození ven. Jak se na to díváte vy?

Když naše děti stráví většinu času na zadku před hrací bedýnkou, tak je to naše vizitka, myslím nás rodičů. Upřímně, kolikrát je pohodlné nechat děti, ať „čučí“ do bedny, hlavně ať my dospělí máme klid. Z osobní zkušenosti vím, že se dítěti věnovat „vyplatí“, a nezabere to tolik času, opravdu kolikrát stačí půl hoďka denně. Až budou větší, a tím myslím věk 9 až třeba 15 let, takový ten věk, když už o ně máte starost, protože nevíte, kde s kým a čím se trápí, tak nebudete mít ani možnost se to normálně dozvědět, protože jste si právě před pár lety společným hraním, čtením a povídáním neutvořili komunikační kanál. To vidím jako největší kámen úrazu dnešní doby. Takže počítačům se nevyhneme, ale hlavně nezapomeňme mluvit mezi sebou.

Foto: Archiv Radka Štíchy a Patrika Klána