Rozhovor s Radimem Fialou

A jaký je v osobním životě? Třeba rád vaří a jí – a občas se zajde rád „kouknout“ do hračkářství…

Radime, jaké bylo vaše dětství? Kde a s kým jste ho nejvíce trávil?

Tak jako většina dětí, které měly to štěstí a prožily své dětské časy a radovánky obklopeny láskyplnou rodinou, tak vlastně i já si vybavuju tyto časy s velkou dávkou sentimentu a radosti. Ne, opravdu, bylo to neuvěřitelné. Staré Bohunice byly tím nejlepším revírem spolu se Starým Lískovcem a Ostopovicemi. My, co jsme vyrůstali spolu od školky až do dnešních dnů, vždy když se potkáme, tak nemůžeme zapomenout na stovky, tisíce historek, co jsme zažili. Sice byli tehdy komunisti, ale my na ně pekli. Vše se odehrávalo na hřišti, na kole, v zahradách a v zimě na lyžích a bobech, na starých gruntech a lánech polí.

Co vaše hračky? Měl jste jich hodně a hrál si se všemi, nebo jste byl skromné dítě, kterému stačilo jedno autíčko?

Nedá se vůbec srovnat penzum hraček, co mají současné děti a co jsme měli my. Já byl šťastný za svařenou trojkolku po Ivánkovi Mrkvovi a kolo Pionýr 50 k 5. narozeninám. S hokejkou Artis jsem usínal, stejně jako s první dřevěnou tenisovou raketou a lyžemi Blizzard. Ale nejvíc jsem si vážil svého dřevěného praku s leteckou gumou a plátěným pytlíkem na kuličky a kamínky, který prošel mnoha význačnými bitvami.

A co říkáte na současnou nabídku hraček? Myslíte, že děti dokážou zabavit?

Nejsem si jist, jestli takový převis nabídky přece jen není kontraproduktivní. Vždyť děti dnes vydrží většinou jen omezený čas v nějaké hře s hračkou a hned přejdou k další. Podívejte se kolem sebe, kolik různých stolních her je dnes v nabídce… Je to sice fajn, ale kdo si má pamatovat všechna ta pravidla…

Jaký jste měl vztah ke škole? Byl jste spíš jedničkář v první lavici, nebo floutek v zadní?

Zrovna dnes jsem psal e-mail paní učitelce ze základní školy, že teprve až dnes, kdy jsem jako rodič konfrontován s distanční výukou na prvním stupni, ji opravdu nezávidím její práci v 70. letech s námi ve školních škamnech. Takhle: nebyl jsem zrovna premiant, ale to snad nikdo ani nečekal.

Jaké jídlo jste měl ve školní jídelně nejraději? A které naopak?

Vzhledem k tomu, že jsme vyrůstali na vesnici, nebylo mi nic cizí. Ale taková rajská polévka a koprová omáčka, to bylo! Nějaké UHO, to k nám snad ani nedošlo, ale pamatuju se na naprosto unikátní pátky, kdy se podával například bůček se špenátem nebo chřestový krém! A to nepočítám nedělní obědy u prababičky, kdy jsem si mohl vybrat to pravé holoubě…

Bylo herectví vždy vaším vysněným povoláním? Nebo jste jako kluk měl i jiné plány?

No vzhledem k okolnostem mého prospěchu… Vlastně to byla nevyhnutelnost. Ale jako kluk jsem měl samo sebou sny a představy, jako třeba být kovbojem, pilotem, detektivem… No a pak až hercem.

Vzpomenete si na svou úplně první roli?

Rok 1978, nebo 1979, cyklus Bakaláři, povídka Dárek. Na to se nezapomíná. Docela rád bych to viděl. Snad to Česká televize najde někde v archivu.

Většina z nás vás zná jako doktora Hanáka z Ordinace v růžové zahradě. Jak dlouho vás už vídáme na obrazovkách? Stále vás tato role naplňuje?

Je to zvláštní, že si mě lidé povětšinou spojují zrovna s tímto charakterem. Asi to je tím, že posledních deset let jsem jim lezl do bytů dvakrát týdně. A přitom jsem měl to štěstí, že jsem hrál v Tmavomodrém světě, Tobruku, Nabarveném ptáčeti a jiných projektech. Pořád mě dostává ta spontánnost lidí na ulici: „Nazdár doktore, tak jak to bude dál?“ a já na to: „Já nejsem doktor…“. Ale je to práce a když ta práce zanechá v někom aspoň něco málo dobrého, pak jsem to nedělal blbě a zbytečně. Nedávno mi přišel dopis od jedné pyšné maminky, která mi poslala fotku svého syna, který právě odpromoval na lékařské fakultě a pod vlivem doktora Hanáka se stal vojenským lékařem na misích. Jestli takhle postava z televize dokáže potažmo vzdáleně pomoci na druhém konci světa, tak na Teorii motýlích křídel asi něco je…

Máte rád postavu drsňáka Petra Hanáka? Jste si podobní?

Ze začátku jsem se nějak nemohl vžít do toho běsy zmítaného poděsa, který má víc problémů než kladů. Je to sice odborník na slovo vzatý, ale jako člověk ne zcela použitelný pro život. Ale postupem let se z něj stal i celkem zábavný chlapík a příkladný otec. Čili tak jako v životě: chlapče, poznej svět a pokus se ho změnit k lepšímu obrazu. Ale je to rozhovor pro dětský časopis, že?! Takže, děti poslouchejte své rodiče. A poděkujte jim i za malý dárek, na který si jednou ještě rádi vzpomenete. Vždyť i medvídek Teddy je uličník k pohledání! Lepší?

Jak nejraději trávíte volný čas? A jak relaxujete?

S rodinou, dětmi, s kamarády a při práci. Ne každému se splní, že práce je zároveň i jeho koníčkem. A ještě něco: občas rád zabloudím do hračkářství a tam se jen tak koukám kolem sebe. Vždyť v každém velkém klukovi je i ten malý sígr z dětství. A díky za odvahu, že jste to dočetli až sem. Tak zdarec!

Foto: Archiv TV Nova