Rozhovor s Ondřejem Rybářem

Je šéftrenérem české biatlonové reprezentace. Z této pozice musí být nejen erudovaným koučem, ale také manažerem, psychologem, technikem, zkrátka můžeme mnoha řemesel. Ondřej Rybář, český trenér roku 2014 a 2015, stojící za vzestupem českého biatlonu v posledním desetiletí, tyto předpoklady naplňuje a navíc k nim přidává nadhled, selský rozum a hravost. Postavil malou elektrárnu, rád pracuje s bagrem nebo jezdí s traktorem, navštěvuje svůj myslivecký revír... A také se zasloužil o první vydání Biatlonmánie!

Ondro, co se Vám vybaví, když se řekne slovo „dětství“?
Vybaví se mi dětské starosti. Starosti, které jsou v daném věku důležité, ale z pohledu dospělosti bezstarostné. Vybavují se mi hry a aktivity, které jsme u nás na vesnici po škole provozovali. Fotbal na místním plácku, jízdy na kole terénem sjízdným i nesjízdným, později závody v orientačním běhu. Vždy mě to táhlo více ven, než do uzavřených prostor.

Zůstala Vám nějaká hmatatelná vzpomínka?
Technika, auta, traktory, zvířata, hospodářství. Viděl jsem to všude kolem sebe. Zemědělskou techniku jsme měli doma, měli ji sousedé a pracuji s ní dodnes.

A co klasické hry, třeba stolní?
Ano, když byly venku plískanice, i na ty došlo. Zvláště oblíbená byla Kamionem po Evropě, což paradoxně nyní naplňujeme i s naším novým biatlonovým návěsem.

Máte syny Víta a Jiřího, jak spolu nejraději trávíte volné chvilky?
Vzhledem k mému povolání, při kterém strávím značnou část roku na cestách, je čas s kluky a rodinou vůbec pro mě velmi vzácný. Takže už jen ty chvíle mít a být spolu, si snažím vždy užít, vychutnat. A vlastně při činnostech s kluky navazuji na to, co jsem sám prožil v dětství. Hodně času trávíme venku, třeba prací kolem baráku, kde ještě stále nemáme úplně hotovo. Starší Víťa už mi dokáže i reálně pomoci. Má sílu, šikovnost, o práci umí přemýšlet. Jsou to už prostě ruce navíc. A zapojuje se už i mladší Jirka s kladívkem nebo kleštěmi.

Mají kluci svoje oblíbené hračky?
Kousek od nás mají bratrance. Takže tvoří takovou vesnickou partu. Hrají si v lese, zkouší fotbal nebo florbal a různě jinak se bezstarostně baví.  

Myslíte si, že se budou Vaši synové také věnovat nějakému sportu, nebo je to táhne spíš jiným směrem?
Uvidím, co jim život přinese. Samozřejmě biatlon znají, to prostředí jim je díky mé práci blízké… Trestná kolečka kolem stolu zvládali hned s prvními krůčky, ale zatím se nijak nespecializují. Vnímám, že Víťa už by rád závodil. Umí běhat na lyžích, jezdí na kole, hraje florbal. Mně se na tom nejvíce líbí, že ho nemusíme s manželkou Petrou do ničeho tlačit. On si prostě vezme kolo a jede se projet. Sám, ze své vůle, prostě proto, že ho to baví. To si myslím, že je na tom to nejcennější. Dělá to dobrovolně, ne proto, že mu to rodiče vybrali.  

Vaše trenérská kariéra je bohatá a úspěšná. Co pro vás byly nejemotivnější zážitky?
Moje trenérská práce se postupně vyvíjela od činnosti v klubu, přes „B“ tým až po „Áčko“ či roli šéftrenéra. A s každým úspěchem, na každé úrovni jsou spojené emoce. Vzpomínám si na první společné tréninky s Jardou Soukupem, na jeho titul mistra Evropy před více než 10 lety i cestu až k první české olympijské medaili v Soči. Ano olympiáda roku 2014 pro nás stále představuje hodně silný a emotivní příběh. Příběh z říše snů.  

…a jaké jsou Vaše soukromé emoce, emoce Vašeho života?
Jedna věc je práce, druhá život. Člověk nějak prožívá svoje první auto, prožívá, když se mu podaří dokončit školu, postavit dům. Samozřejmě největší nebo nejsilnější emoce prožívám jako většina rodičů se svými dětmi. Člověk se v nich sám trochu vidí, vzpomíná, jak před lety dětství vnímal sám, vybavuje se mu, co a proč si myslel. A z tohoto úhlu pohledu se jim pak snaží poradit. Emoce pak přicházejí v mnoha situacích. Třeba když se kluci poprvé rozjeli na kole, když zvládli hudební vystoupení a lidé jim zatleskali, když dali branku ve florbalu… Myslím, že radost v dětských očí patří k emocím nejsilnějším.    

Na trhu je již 3. a aktualizované vydání hry Biatlonmánie. Co říkáte na úspěch této stolní hry?
Podle mě má Biatlonmánie obrovský potenciál. Jednak dokáže dětem nabídnout zábavnější verzi Člověče nezlob se a dospělé pak umí oslovit i strategickým pojetím, hrou s kartami nebo s více figurkami a kostkami. Navíc umožňuje i kreativně přizpůsobit pravidla, jakékoliv skupině hráčů, a tak rozvíjí fantazii. V tom je prostě skvělá. A co je zajímavé, opravdu docela reálně přibližuje napětí skutečného biatlonového závodu. Jsem přesvědčený, že se dočkáme ještě mnoha dalších vydání.

V roce 2018 proběhnou zimní olympijské hry. Jaká jsou vaše očekávání a jak motivujete reprezentanty k tak skvělým výsledkům, které stále mají?
Pro nás je důležitá každá sezóna, nejen ta olympijská. Příprava na letošní zimu však pro nás nebyla vůbec jednoduchá. Potýkali jsme se u sportovců s řadou zranění a nemocí. Opravdu hodně jsme museli improvizovat… Přitom konkurence nespí a pracuje tvrdě, pracuje na 100%. Začátek se nám nepovedl podle představ, ale věřím, že svoji sílu ještě v průběhu sezóny ukážeme. Což platí i o olympijských hrách.  

Foto: Petr Slavík, Český biatlon