Rozhovor s Oldřichem Rejlem

Je dlouholetým členem skautského hnutí, v současnosti jako vedoucí zasvěcuje mladé lidi do vedení oddílu. Povídat si s ním budeme nejen o tom, jak si hrají dnešní děti, ale i o autorství jeho nové deskové hry Qubolo vydané pod značkou Stragoo games.

Máte nějakou oblíbenou hračku z dětství?

Jestli mám nějakou, která do dnešních let přežila mé destrukční pokusy? Velký set lega s elektrickým vlakem čeká v nějaké skříni na své objevení další generací.

S čím nebo na co jste si nejvíce hrál jako dítě?

Zajímal jsem se o kdeco: vláčky, stavebnice všeho druhu, vojáčky, autíčka, měl jsem plyšáky, deskové hry. Vyšetřovali jsme zločiny, dobývali vojenské základny, plížili se s indiány, koukali na hvězdy a hledali mimozemšťany, bojovali s padouchy jako ninjové… Na počítači jsem měl rád civilizační strategie, závodní hry - později pak více abstraktní a logické.

Jste skautským vedoucím, kdo vás přivedl ke skautu? Co vám skauting dává?

Skauting jsem asi zdědil po tátovi. On sám kvůli politické situaci přímo skautem být nemohl, ale měli svůj vesnický oddíl, jezdili na vandry, tábořili. Vyprávěl mi o tom, četl jsem knížky od Foglara či Setona, které táta nasbíral, i když byly zakázané. Skauty jsem si našel sám a rodiče mě podpořili. A od té doby uplynulo 22 let. Podobně jako pro každého, kdo ve skautu vyrostl, se význam mého působení s lety změnil. Dříve to byla skvělá dobrodružství s kamarády. Dnes je to pro mě hlavně způsob, jak žít život smysluplně, nesobecky a dávat něco druhým. Zároveň to je způsob, jak růst – člověk se stále učí organizaci, psychologii, týmové spolupráci, poznává nová místa a nové lidi. A není bez zajímavosti, že prakticky všichni přátelé, které mám, jsou skauti nebo mají ke skautingu blízko.

Jak si vlastně hrají dnešní děti, se kterými se setkáváte nejen mezi skauty? Jsou něčím jiné než vy, když jste byl dítě?

Nejprve musím přiznat, že se s dětmi mimo skautské hnutí moc nesetkávám. Ale o těch, které znám, mohu říct, že nejsou jiné. Pořád jsou to kluci a holky, kteří si chtějí hrát, smát se, objevovat, tvořit, být s kamarády. Všechny děti dříve i dnes potřebují pozornost, jsou ctižádostivé, citlivé, učenlivé. Potřebují stále pohádky, potřebují vědět, že dobro zvítězí nad zlem, potřebují dobrodružné příběhy a také prostor pro rozvoj a růst v oblastech, které je zajímají.

Jiné je prostředí, ve kterém se jejich dětství odehrává, a prostředky, jaké mají k dispozici. Mají jiné hračky, vyrůstají v jiné době, musí se naučit jiným věcem. Ale to je samozřejmé, například můj děda si hrál s dřevěnými polínky u kamen, já si hrál s různými stavebnicemi a elektronikou. Ovšem děda v životě nepotřeboval ovládat počítač, který je pro mě běžnou součástí života.

Když na to narážíte, v současné době mnohé děti utíkají do virtuální reality, k tabletům, počítačům, televizi a žijí on-line dětství. Řekl byste, že co není online, není pro ně zajímavé?

Nemám moc rád, když si dospělí stěžují na děti, „že dneska si již neumí hrát, že sedí jen u tabletů“ a podobně. Když se nám to nelíbí, proč místo toho neříkáme: „my jsme špatní rodiče, jak jsme je to jen vychovali“? Já myslím, že technologie jsou v naší civilizaci důležité. On-line žijeme všichni. Děti nás napodobují, rychle se přizpůsobují prostředí, ve kterém vyrůstají. Když žijí mezi technologiemi, je zcela přirozené, že je také používají. Na rodičích a jejich výchově potom záleží, nakolik se děti naučí rozlišovat míru zábavy a míru rizika, bezpečnou komunikaci na internetu, nakolik se naučí tyto věci využívat ke svému prospěchu, místo toho, aby byly technologiemi a lidmi skrze technologie ovládány, nakolik dokáží rozlišit hodnoty a komerci, virtuální realitu od té skutečné.

Dobré ale je, když ať již dospělý či dítě umí „vypnout“. Ze zkušenosti bezpečně vím, že děti dokáže zabavit i spousta aktivit na skautských schůzkách, v přírodě s kamarády a podobně, kde se technika využívá jen minimálně nebo k ryze praktickým účelům jako fotografování, vyhledávání informací, orientace v mapách. Vím, že děti skrze skautskou výchovu dokážou dobře obstát v moderním světě, a ještě získat vztah ke skutečným hodnotám. Například když se výprava do skal dětem dobře podá, prožijí si mezi kameny a stromy dobrodružství, o jakém my dospělí nemáme ani tušení. Nebo jinak: na takové dobrodružství jsme již zapomněli.

My jsme jako malí lezli na stromy, dnes mi pod okny skáčou kluci ze sídliště parkour. Další skvělou alternativou jsou deskové hry, které jsou nyní na vzestupu, a myslím, že je ideální v dětech pěstovat vztah právě k takovým cool aktivitám.

Jak jste se dostal k vymýšlení společenských her?

A jsme znovu u skautingu. Nedělám si legraci, skauting člověka provází všude. A organizace her na skautských akcích, vymýšlení smysluplné a zároveň poutavé zábavy pro děti a mladé lidi je pro skautského vůdce takřka denním chlebem. A deskové hry jsou podobný druh zábavy. A pak již byl jen krůček k rozhodnutí: zkusím vytvořit a vydat deskovou hru.

Představte nám svoji hru Qubolo. V čem spočívá?

Qubolo je o stavění věže z 3D dřevěných dílků. Skládání kompetitivně zvládnou děti od šesti let, kooperativní variantu mohou hrát rodiče i s mladšími dětmi. Pravidla jsou skutečně jednoduchá.

Qubolo obsahuje netradiční druh interakce hráčů s proměnlivým napínavým průběhem. V základní variantě je hra pro dva a využívá mechanismus, kdy kámen pro příští kolo si protihráči navzájem určí, na stavbu druhého ale nevidí. Hře lze prakticky libovolně navyšovat počet hráčů přidáním další sady a řetězením si tak vytvořit hru, kterou bude hrát celá rodina. Děti ji mohou hrát intuitivně a postupně objevovat možnosti herního systému, dospělí se nad hrou mohou více zamýšlet a počítat tahy.

Hra Qubolo je vaší první hrou?

Pokud se ptáte na první společenskou hru, která se dostává do distribuce, pak ano, Qubolo je první.

Jak jste Qubolo vymýšlel?

Chtěl jsem hru, která bude rozvíjet představivost v prostoru i jemnou motoriku. Chtěl jsem hru dřevěnou, protože je to příjemný přírodní materiál, který mám od mala rád a ke kterému máme všichni archetypální vztah. A upřímně: vznikla mi zcela jiná hra, než je dnešní Qubolo. To pak vzniklo trošku omylem, při hraní si s různými částmi různých variant původní hry. Ale vydavatele zaujalo více než původní hra. Qubolo vychází z přirozené lidské touhy budovat do výšky, přijímat výzvy a řešit úkoly.

Autorský proces trval necelý rok, pak další rok trvalo vyladění hry, testování, příprava produktu a výroba. Ten druhý rok byl již v režii vydavatele. Děkuji, že Stragoo games hře věří, že vsadilo na sílu nápadu a vydalo ji i přesto, že pochází od autora, o kterém ve světě deskových her nikdy nikdo neslyšel. Ale tento svět se mi začal natolik líbit, že u jedné hry snad nezůstanu…

Foto: archiv Oldřicha Rejla