Rozhovor s Michalem Šlesingrem

Jako třiadvacetiletý překvapil na mistrovství světa v italské Anterselvě ziskem stříbra ve sprintu a bronzovou medailí z vytrvalostního závodu. Netušil tehdy, že osud mu odloží cestu pro další velkou medaili o celých osm let! Zranění, nemoci a často i smůla pustily rodáka z Letohradu na stupně vítězů až v roce 2015. Ve finském Kontiolahti vybojoval s Veronikou Vítkovou, Gabrielou Soukalovou–Koukalovou a Ondřejem Moravcem titul mistrů světa ve smíšených štafetách! A o čem sní dále? Rád by do své medailové sbírky přidal i kov nejcennější, kov olympijský!

Michale, jak vzpomínáte na své dětství?

Když se ohlédnu, vidím tam letohradské sídliště Spořilov a dětské partičky, ve kterých jsme tam žili a hráli si. Myslím, že nejčastěji to bylo na schovávanou. Měli jsme i takové barákové party a mezi nimi soupeřili. Doma jsem měl nejraději Lego, protože mi umožňovalo postavit cokoliv, co jsem si vymyslel.

A co společenské hry, hrajete je rád?

Přiznám se, že to není moc často, ale když na to přijde, tak první, po čem doma sáhneme, je Česko. To je hra, kterou mám opravdu rád.

Asi tušíte, proč se ptáme. Právě vychází další vydání hry Biatlonmánie, máte zkušenosti s prvním vydáním?

Biatlonu mám plné zuby, tak přece nebudu hrát ještě doma… A teď vážně, když hru náš kamarád Míla Žemlička vymyslel, hráli jsme ji často i na závodech nebo soustředěních. Teď už ta naše intenzita trochu opadla, ale když se sejde dobrá parta, tak si při hře dám další tréninkovou fázi, jen si ji nezapisuju do tréninkového deníku… Každopádně na novou variantu se těším, protože tam prý kluci realizovali dobré nápady.
Více o hře se dozvíte na Biatlonmánie.

Změnil se vám pohled na život narozením dcery Viktorky?

Řekl bych, že to by měl posoudit někdo jiný. Nemám pocit, že bych musel něco měnit, nebo se musel měnit sám. Viktorka do našeho života vstoupila a zapadla zcela přirozeně. Pokud snad narážíte na moji zálibu v adrenalinových aktivitách, tak ty vždy vyžadovaly a i nyní vyžadují plnou koncentraci a zodpovědnost. Seznam sportovců, kteří to nezvládli, je dlouhý a určitě se tam dostat nechci. Ať už se jedná o seskok z letadla nebo B.A.S.E. jump, chci si to užít, ne se při tom zabít. Samozřejmě riziko tam je, ale je to riziko vědomé, předvídatelné. Riziko, na které jsem připravený. Z tohoto pohledu je jízda autem určitě mnohem nebezpečnější. Nikdy nevíte, kdo to do vás napálí.

Často cestujete, někdy i na poměrně dlouhou dobu. Jak zvládáte odloučení od manželky Petry a dcerky Viktorky?

Díky telefonům, internetu jsem s rodinou v denním kontaktu. I když pocit být spolu to úplně nenahradí. Viktorka se mě tak nechytne kolem krku jako klíště… V tom je to určitě náročnější, protože vím, že doma je někdo, kdo na mě čeká a komu se stýská. Sám ten náš kočovný život za ty roky už zvládám slušně. Co nemám rád, to jsou krátké výjezdy do sněhového tunelu v německém Oberhofu. Venku je horko, v tunelu zima, už jen ty teplotní přechody jsou fyzicky hodně vyčerpávající. Navíc my tam tvrdě makáme. Jsem pak strhaný jako pes. A když to všechno sečtu, celé se to podepisuje na psychice. Držkuju, remcám a říkám si, ať to ti trenéři taky nemají úplně jednoduché! Tunely bych zrušil.

Vaše dcerka se určitě nemůže dočkat, až se jí vrátíte domů. Jak si spolu nejraději hrajete, přivezete jí vždy něco z cest?

Asi jsem na to trochu tupý, ale nejsem typ, který by z každé cesty vozil dárky. I kdybych chtěl, tak obyčejně to ani není možné, protože býváme na soustředěních nebo závodech často úplně odříznutí od světa. Když už něco kupuju, tak proto, že to Viktorka nebo manželka potřebují. Na tu radost moc nejsem. A jak si hrajeme? Na zahradě máme obrovskou trampolínu, tam se s Viktorkou hodně vyřádíme. Hrajeme i pexeso nebo stavíme puzzle. A taky vidím, že něco zdědila i po mně. Od mala mi ráda skáče do náruče. Nejprve z kuchyňské linky, pak ze zídky, teď už sama dokáže vylézt i menší skalku. Pak zavolá „béjz“ a letí dolů.

Přejete si, aby se Viktorka věnovala nějakému sportu?

Šikovná určitě je. Možností, čemu by se mohla věnovat, je spousta. Necháme však tomu volný průběh a podpoříme ji v tom, v čem bude chtít.

Přípravy na sezonu jsou v plném proudu, což je pro vás určitě náročné. Také víme, že se ve svém volném čase věnujete mnoha aktivitám, o těch adrenalinových už jsme se i bavili. A proto by nás zajímalo, zda „umíte“ trávit volný čas například jen tím, že jen tak ležíte na gauči a sledujete nějaký film v televizi?

Občas si nějaký film pustím. Ale hlavu si nejlépe vyčistím tak, že ji zapojím do činnosti. S kamarády nyní programujeme aplikaci tréninkového deníku pro profesionální sportovce. Začali jsme dva a teď už nás je šest. Rozjelo se to, prostě velký projekt! Demo verzi nyní testujeme právě u biatlonu. Adaptovat náš deník však bude možné de facto na jakékoliv sportovní odvětví podle jeho potřeb.

Blíží se vánoční svátky, co pro vás znamenají a jak je prožíváte?

Snažíme se s manželkou, aby Viktorka poznala tradice, se kterými si Vánoce spojujeme. Pro mě samotného to však moc klidné období není. Pár dnů před svátky se vrátíme ze Světového poháru a pak se rychle snažím dohnat, co ještě jde. Všude je spousta lidí, shon, skoro až stres. Proto obdivuju manželku Petru, jak to sama všechno zvládá… Samozřejmě pak ta radost v dětských očích u vánočního stromku všechno vynahradí. To už je klid a pohoda. Jen to trvá moc krátce.

Protože sezóna opět pokračuje…

Přesně tak. Obyčejně už na Štěpána zase odjíždíme někam trénovat. Letos to bude do Pokljuky ve Slovinsku. Viktorku i Petru chci vzít s sebou. Jen si ze soustředění odskočím na dva dny do Gelsenkirchenu. Dostal jsem pozvánku na exhibici v Schalke Aréně. Ale na Silvestra už budeme opět spolu.

Foto: Pavel Lebeda; Michal Červený, Český biatlon; Petr Slavík, Český biatlon