Rozhovor s Janou Bouškovou

Mimochodem, víte, že harfa patří k nejstarším a nejslavnějším nástrojům? Hrával na ni biblický starozákonní král David… Nebo že tah harfy má až jednu tunu? Tedy umělec musí hodně cvičit a „své mozoly si hýčká“.

Od mala vás maminka učila na harfu a od 10 let vystupujete koncertně. Měla jste v dětství i jiné sny, čemu byste se v dospělosti chtěla věnovat? A jak na své dětství vzpomínáte?

Na harfu jsem chtěla hrát od malička. Moje maminka, Libuše Váchalová, byla přední harfistkou, která tento nástrojový obor v Československu proslavila. Koncertovala sólově nebo komorně, byla také harfistkou Filmového symfonického orchestru, natáčela hudbu ke všem českým filmům, které lidé dnes znají jako naši „českou klasiku“. Byla zároveň profesorkou na Pražské konzervatoři, vychovala celou dnešní generaci profesionálních harfistek. Všechny tyto aktivity jsem s ní od mého narození prožívala i já. Přišlo mi proto absolutně přirozené na harfu začít hrát, a dokonce jsem si jako malá holčička nejprve myslela, že to tak chodí ve všech rodinách. Jako se čtou pohádky, tak se i hraje na harfu.

Měla jste jako malá oblíbenou hračku a pamatujete si, od koho jste ji dostala?

Oblíbených hraček jsem měla několik. Úplně první hračkou byl pro mě dudlík. Pamatuji si, jak jsem si dokázala s ním i hrát. Pak jsem měla oblíbeného chodícího a štěkajícího pejska na baterky. Když jednou přestal z ničeho nic fungovat, moc jsem plakala. Později moji rodiče zjistili, že u jedné skříně v obývacím pokoji chybí klíč. A když se tatínek snažil mého milovaného pejska opravit, záhadně ztracený klíček z něj najednou vypadl. Na to jsem prý jen odpověděla, že jsem přeci chtěla dát pejskovi také něco k jídlu.

Když mi bylo pět let, dostala jsem od tatínka moji nejoblíbenější panenku, která byla stejně vysoká jako já, měla dlouhé zlaté vlasy, byla krásně oblečená, měla i zavazující bílé lakýrky. Tato panenka sama chodila a mluvila, to díky malým LP deskám, které se vyměňovaly v jejím otevíracím bříšku. Byla to moje největší kamarádka. Tatínek, flétnista, který v té době byl členem komorního souboru České filharmonie, Českého noneta, mi tuto panenku přivezl z jejich turné v Paříži, a proto jsem ji pojmenovala francouzsky mým jménem – Žanetka.

Další mojí oblíbenou hračkou byla pokladna, taková, jakou měli v obchodě. Opět mi takovou pokladnu tatínek přivezl z jejich zájezdu v USA a já si pamatuji, jak jsem byla zklamaná. Americké pokladny vypadaly totiž úplně jinak, než jsem byla zvyklá z našich obchodů, kde se mačkala čísla a vylézal papírek s účtem. Americká pokladna měla jen pár knoflíků, kde byly uvedeny přesné částky hodnot bankovek a mincí dolarů - a mně se to nelíbilo. Tatínek, který se s touto pokladnou po celém americkém zájezdu vozil, protože ji koupil hned po příjezdu, z toho byl také smutný. Nakonec mi totiž udělala větší radost pokladna, kterou mi pak rodiče koupili k Vánocům paradoxně přímo v Čechách.

Další mojí velkou dětskou zábavou byl dřevěný domeček, který mi tatínek postavil na zahradě poté, co jsme v mých sedmi letech měli automobilovou nehodu a já jsem musela nosit na levé ruce sádru, protože roztříštěné sklo mi rozřízlo šlachu v ruce. V tomto domečku jsem měla kuchyňku i obývací pokoj, tatínek mi udělal nábytek a maminka ušila záclonky. Prožívala jsem v domečku vždy překrásné chvíle mých letních prázdnin. Četla jsem si tam knížky, hrála s panenkami, „vařila“ jsem si na dětském nefunkčním sporáku „dobroty“ z vody, písku a ze všeho, co mi zahrádka poskytla.

Na své krásné dětství vzpomínám moc ráda a přiznám se, že bych se do těch let tak ráda vrátila!

Vzpomenete si na své první vystoupení na jevišti?

Úplně první vystoupení proběhlo v mé první třídě na základní škole. Bylo to vystoupení pro učitelský sbor. Pamatuji si tu trému, co jsem měla. Však jsem hrála teprve pár měsíců, ale vnímala jsem zároveň radost z hraní a z toho, že se moje vystoupení líbí, že přináší ostatním radost. A upřímně - byla jsem také na sebe moc pyšná, že už to také zvládnu a určitě budu v budoucnu harfistkou, tak jako byla má maminka.

Jste úspěšná po celém světě. Hrála jste před dánským princem na soukromém koncertu i na privátním pro Václava Havla. Který z vašich úspěchů je pro vás ten nej…?

Je mi ctí hrát pro osobnosti, jichž si nesmírně vážím. Je to taková malá splátka za to, co pro nás, naši společnost udělaly. Mohou si odpočinout během svého náročného života a já jim třeba svou hrou poskytnu energii nebo pozitivní naladění do další činnosti. Ale nejde jen o veřejně známé osobnosti. Nikdy nevíte, jestli zrovna psychicky nepomůžete někomu v náročné životní situaci. Samozřejmě jsou zde pak i ty situace přímé a jasné pomoci, jako byl například benefiční koncert České filharmonie v přímém přenosu na ČT Art na jaře 2020, kdy se během mého sólového provedení Vltavy vybralo 300 tisíc korun, které šly na pomoc nemocnicím bojujícím s COVID-19. Takové okamžiky jsou pak stejně uspokojující, dávají zároveň i radost nám, účinkujícím. Podobné pocity člověk zažívá i během vítězství v mezinárodních soutěžích nebo hraní na nejprestižnějších pódiích světa. Obojí se mi také splnilo a moc si toho cením.

Jste úspěšná ve své práci a jako každá maminka ji musíte skloubit s rodinou. Zbývá vám někdy čas i na sebe?

Baterky nabíjím každý den a pokaždé jiným způsobem. Hlavní nabíjecí silou, byť je to paradoxní, je pro mě cvičení na harfu. Tím dostavám obrovskou vlastní energii a sílu na všechny aktivity. Když jsem měla teď během pandemie i více času sama na sebe, užívala jsem si chvíle na zahrádce, při jízdě na kole, při vaření dobrot v kuchyni nebo na procházkách se svým pejskem. Jsou to ty obyčejné lidské radosti a starosti, které jdou během naplněné sezony trochu do pozadí, ale které si dopřávám, když právě necestuji kolem zeměkoule. I to cestování má své klady. Baví mě poznávat cizí kultury, například v Japonsku jsem si zamilovala suši, které jsem se naučila i sama připravovat, a zároveň je mi blízká i asijská slušnost a pokora k lidem a k životu, která jako by se v evropské kultuře trochu vytrácela.

Jak vnímáte hračky, se kterými jste si hrála vy a které jste ještě v nedávné době kupovala pro své syny? Myslíte si, že jsou dnešní hračky prospěšné pro rozvoj dovedností dětí?

Ten pokrok je obrovský. Já vyrůstala v době, kdy se u nás pořádně nedostalo nic koupit a jen díky koncertním vystoupením mých rodičů v zahraničí jsem měla možná o pár nadstandardních hraček víc než moji vrstevníci. V té době však nebyla žádná elektronika a dívat se na TV bylo pro mě jako odměna. Užívala jsem si víc přírody, chodila jsem ven s kamarádkami a doma jsem si dokázala hrát se vším, co mi přišlo do ruky. Bylo to určitě velmi přínosné pro vývoj kreativity, která mě do dnešních dnů neopouští a naopak naplňuje. Tuto schopnost možná dnešní děti ztrácejí, protože výběr hraček je mnohem větší a nutnost hrát si s pokličkami od hrnců nebo stavět si dráhu pro autíčka z několika tužek a fixek už dnešní děti neznají. Pozitivum je, že dnes se dostanou hračky, které mohou rozvíjet motoriku malých dětí a seznamovat je hned s různými aktivitami. Já jsem svým dětem nejčastěji dopřávala stavebnice. Nejdřív jsem se upnula na Playmobil a později LEGO, které jsou po všech stránkách pro rozvoj dětí jistě nápomocné. V době mého dětství se tyto stavebnice v Čechách vůbec nedostaly, a tak jsem se ráda se svými dětmi vrátila zpět do dětských let a těchto hraček jsem si s nimi užívala.

V dnešní době existují dokonce hračky přímo hudební. Přesto jsem zastáncem toho, že nic nenahradí, když si s děťátkem zpíváte nebo vyťukáváte jednoduchý rytmus a věnujete mu hlavně svoji pozornost. Dává to dětem dobré základy do budoucna. I když z nich profesionální hudebníci třeba nebudou, tak už jen ten samotný dar vnímat hudbu, radovat se z ní a porozumět třeba jen samotnému rytmu je bude provázet po celý život.

Velkým problémem u dnešních dětí je, že mají raději počítač a televizi než hračky a chození ven. Jak je to u vás?

Asi nejsme ani u nás doma výjimkou a často mě to trápí, protože jsem sama vyrůstala jinak. Ráda bych předala svým dětem hlavně tu hodnotu času, které by si měly vážit. Doba je však jiná, vrstevníci mých dětí mají jiné zájmy, než jsme měli my, a tak se to musím snažit respektovat a přizpůsobit se současnosti. Snažím se vnímat i toto pozitivně a že nic není černé nebo bílé. I na počítači lze vyvíjet kreativní činnost, v televizi si lze vybrat kvalitní program. Je důležité mít přehled o tom, co a jak dlouho dítě sleduje. Čas, společně se zdravím, je totiž to nejcennější, co máme, a jak u počítače, tak u televize nám utíká bohužel příliš rychle. Je důležité, aby vše bylo vyvážené a aby vysedávání u elektroniky nepřineslo dětem žádné pozdější zdravotní problémy. Je potřeba s dětmi o všem mluvit a společně sdílet zážitky, rozebírat je a prožívat je s nimi.

Blíží se vánoční svátky, nakupujete dárky s předstihem, nebo vše necháváte na poslední chvíli?

Dárky se snažím vždy nakoupit s předstihem. Ovšem pak existuje riziko, že buď je schovám tak důkladně, že je už na Vánoce nemohu najít, anebo to naopak nevydržím a dárek věnuji už dříve. Jsem typ člověka „co na srdci, to na dlani“, čili se mi jen těžko skrývá, že mám pro někoho připravené překvapení, obzvlášť, když se už sama těším, že tímto dárkem udělám druhému radost. A moje děti mě moc dobře znají. Přesto se snažím některé dárky uschovat tak, abych mohla své nejbližší na Vánoce obdarovat. Vidět jejich štěstí je pak pro mě štěstí dvojnásobné.

Máte už plány, jak letos prožijete Vánoce a Silvestra?

Vánoce určitě strávím se svými nejbližšími. Moje maminka vždy pekla přes třicet druhů cukroví, ale já bohužel tyto schopnosti nemám. Nikdy jsem péct cukroví sama nezkusila. Maminka nás v roce 2019 navždy opustila, a proto loňské Vánoce nebyly vůbec veselé a celková příprava svátků byla taková nahodilá. Vystačili jsme si s cukrovím a vánočkou z cukrárny. Letos bych se však ráda pokusila tradici své maminky alespoň trochu navrátit a tím domácím cukrovím provonět domácnost. Oba mí synové si potrpí na dobré jídlo. Těším se, že je letos opět něčím překvapím. Na Štědrý den ale nemůže chybět smažený kapr a bramborový salát. Možná zajímavostí u nás je, že jsme do jídelníčku na konci kalendářního roku zařadili i mnohé zahraniční dobroty, třeba právě výše zmiňované suši, které pravidelně vyrábím doma na Silvestra.

Můžeme si vás v nejbližší době poslechnout na některém vystoupení?

Na podzimním programu mám především 16. září vystoupení na festivalu Dvořákova Praha, sólo koncert na Festivalu Klášterní slavnosti v Šumperku, dále miniturné s Pepou Špačkem na Moravě a když to covid dovolí, tak se v prosinci podívám i na sólové zahraniční turné do Hongkongu. O Vánocích budu tradičně hostem koncertu kytaristy Štěpána Raka a na jaře 2021 mě čeká sólo vystoupení s Českou filharmonii na jejích třech abonentních koncertech. V příštím roce bych měla také vydat nové CD u Supraphonu se skladbami Smetany, Dvořáka a Suka, které jsem pro harfu sama upravila.

Foto: Vojtěch Vlk, archiv Jany Bouškové