Rozhovor s Hanou Hnátovou

Celý život se snažila zapomenout. Po smrti svého bratra, světoznámého spisovatele Arnošta Lustiga, se však rozhodla na něj navázat a o tom, co prožili, dále vyprávět novým generacím. Přesto – a nebo právě proto - umí tato obdivuhodná žena vychutnávat hlavně vše hezké, co jí život nabízí.

Jak vzpomínáte na své dětství?

Vyrůstala jsem v Libni na Palmovce, tatínek měl obchod s textilním a střižním zbožím a přál si, aby rodina byla blízko jeho pracoviště. Na Palmovce se stavěl nový plynojem, podél jehož schodů byl mramorový žlab, který nám sloužil jako klouzačka, a tam jsme byli raději než na hřišti. Kluci skákali z libeňského mostu do Vltavy, ale když se to dozvěděl tatínek, moc se rozzlobil. U nás vychovávala nejvíc maminka, tatínek byl spíš benevolentní, ale tentokrát zasáhl i tatínek. V zimě jsme bruslili na hřišti Meteor, měli jsme brusle, které se kličkou připevnily k dobrým botám. Takže to bruslení nebylo tak pěkné, jako je teď.

Dnes jsou na trhu hýbající se, mluvící, zpívající… hračky v nepřeberném množství. Jak vypadaly hračky, když jste byla malá?

Naše hračky byly velice pěkné. Ve čtyřech letech jsem dostala velkého „plaváčka“ – v porovnání se mnou poměrně velkou panenku, které jsem dala jméno Evelína. Šatičky mi na ni šila maminka a stala se mou nejoblíbenější hračkou. Bratr Arnošt měl autíčka, která byla plechová a docela neforemná. Také si rád hrál s dřevěnými vláčky, ale nejraději chodil s libeňskými kluky po různých zákoutích. S dětmi jsme hráli Dámu, Člověče, nezlob se a tatínek s Arnoštem karty.

Váš bratr Arnošt Lustig je autorem mnoha děl s tématem holokaustu. Vy jste o tom dřív mluvit nechtěla, na besedy jste začala jezdit až po jeho smrti. Co bylo tím prvotním impulzem, že jste se odhodlala? Dokázala jste o tom dřív mluvit alespoň s ním?

V libeňském Divadle pod Palmovkou zdramatizovali Arnoštovu knihu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a došlo k tomu, že organizace Devět bran chtěla hru předvést v nákladním vlaku, tak jak to bylo, když Židé museli nastoupit do transportu do Osvětimi. Odmítla jsem, přišla jsem tam o tatínka a Osvětim už jsem nikdy nechtěla vidět. Po Arnoštově smrti mi organizátoři řekli, že je to má povinnost. Nejela jsem „dobytčákem“ jako Arnoštovi vnuci, ale rychlíkem s dcerou. Když jsem v Osvětimi vystoupila, byla jsem tak otřesena, že jsem nemohla ani mluvit. Vlastně nikdy jsem o tom nemohla mluvit, ani s maminkou a ani s Arnoštem. Co se dělo za války, mým dětem pověděla maminka. Arnošt o tom vyprávěl ve svých knížkách. Po smrti bratra jsem se rozhodla, že navážu na to, co dělal, a budu dál vyprávět o tom, co jsme prožili.

Nikdo z nás si nedokáže ani představit, co vše jste zažila a čím jste si prošla. Jak prožíváte besedy, při nichž se vracíte do hrůz koncentračních táborů 2. světové války?

Před nedávnem jsem byla na besedě v Klatovech, kde už jsem byla před dvěma roky, a přáli si, abych vyprávěla i další třídě. Těšila jsem se tam… Také si vzpomínám, že jsme v Klatovech stavěli, když jsme jeli transportem smrti do Madhausenu.

Jak tyto besedy prožívají děti, kterým vše vyprávíte?

Učitelé děti připraví na každou přednášku a ony tak v hrubých rysech vědí, jak byla válka strašná a že skupina československých občanů podléhala zákonům, které je vyřadili z běžné společnosti. A řekla bych, že poslouchají pozorně. Odráží se to v otázkách, které kladou po skončení besedy, chtějí se dozvědět podrobnosti.

Blíží se Vánoce, mohla byste našim čtenářům přiblížit, jak jste s rodinou prožívali Vánoce a Štědrý den v době vašeho mládí?

Tatínek byl moderní Pražák, ale maminka pocházela ze severní Moravy a byla velice zbožná. Nebylo myslitelné, že bychom Vánoce slavili s rybí polévkou, kaprem a bramborovým salátem. Arnošt si takové Vánoce moc přál a jednou přinesl malý stromeček, ale maminka ho poslala jej vrátit. My jsme slavili Chanuku, která se slaví v podobném období jako Vánoce.

Co pro vás znamenají Vánoce nyní?

Teď je ráda slavím. Jsem každoročně zvaná do rodiny své dcery a tam Vánoce prožívám tak, jak se prožívat mají.

Co byste popřála našim čtenářům?

Přála bych jim, aby mohli žít v klidu a míru. A hlavně děti aby nemusely sdílet obavy svých rodičů ze situace, která ve světe je.

Foto: archiv Hany Hnátové