Rozhovor s Gabrielou Filippi

Vzpomínáte ráda na dětství?

Vzpomínám ráda a často. Vracím se ve vzpomínkách skrze fotky, skrze vzpomínky mých blízkých. Mé děti mě často žádají, abych jim vyprávěla příhody z dětství. Když se člověk věnuje hledání sebe sama, tak často pracuje se svým vnitřním dítětem.

Co vás v té době nejvíc zajímalo a bavilo?

Prý jsem byla moc hodná. Mám dva mladší brášky, o ty jsem se musela starat, ale myslím, že to bylo prospěšné. Od mala jsem toužila být baletkou a to se mně takřka vyplnilo. Tančila jsem pořád a v deseti letech jsem se dostala i na baletní konzervatoř.
Mnoho času jsme my, děti, trávily okolo domu. Jsem ze Ždáru nad Sázavou a to je něco jiného než Praha. Stavěly jsme si s holkami domečky z dek mezi stromy, hrály na vybíjenou po sklepech. Cvrnkaly jsme kuličky, dělaly jsme si s tátou draky a chodily je pouštět na pole.
Když jsem měla zaracha, tak jsme si celé odpoledne na provázku posílali s kamarády vzkazy z okna, my bydleli ve 2. patře. S holkami jsme si dělaly párty a na nich vařily pudinky z vody, když došlo mléko... Jezdila jsem hodně na tábory a moc mě to bavilo. Žít v partě bylo super.

Jaké byly vaše oblíbené hračky? Zůstaly vám některé dodnes?

Teď, když v tomto rozhovoru vzpomínám, vybavil se mi modrý plyšový zajíc. Měla jsem mrkací panenky a modrý hluboký kočárek a hrála jsem si na maminku. Panenkám jsem oblečky i šila. Byla jsem velký karbaník a pořád jsem všechny přemlouvala, aby se mnou hráli karty. V hračkách je ukryto mnoho energie z dětství, děti to cítí, když zdědí hračku po jiném dítěti, a mají k ní jiný vztah. Zůstala mně mrkací panenka, ale Sofi si s ní moc nehrála. Byla spíš klučičí. Chtěla být jako tatínek a nosila jenom trenýrky a měla odpor k růžové barvě.

Jste maminkou dcery Sofie a syna Gabriela, jak si spolu nejraději hrajete?

Mají mezi sebou přes šest let věkový rozdíl a to už je hodně. Ted, když jim je 14 a 7 let, se nejvíc shodují v tancování streetových stylů a ježdění na lombordech. Hudba a tancování u nás jede pořád a já musím s Gábíkem často betlovat. Také často stojím v bráně a chytám. Gábík je velký fotbalista. Když byla Sofi malá, hodně jsme spolu výtvarničily. Ted jako rodina hrajeme Uno anebo starou indickou hru Lílu. Hodně sportujeme.

Zbývá vám někdy čas i na sebe?

Umím si čas pro sebe vytvořit. Bez toho to nejde. Potřebuji se věnovat jenom sama sobě. Cvičím jógu, věnuji se přátelům a vlastně každou moji práci, kdy odejdu z rodiny, vnímám také jako čas pro sebe.

Velkým problémem u dnešních dětí je, že mají raději počítač a televizi než hračky a chození ven. Jak je to u vás?

Ano, i nás to postihlo. A je jen na rodičích, kolik času dovolí, aby děti na přístrojích strávily. Vnímám to velmi nebezpečně, a proto jim čas u počítačů dávkuji. Byli jsme na dovolené, které se říká robinsonáda, bez elektriky a zasíťování. A bylo to úžasné. Nešlo ani telefonovat a my jsme se věnovali celou dobu sobě navzájem. Děti chytaly ryby, povídali jsme si a četli nahlas knihy, abychom z nich měli společný prožitek. Bylo to úžasné a hlavně jsem vnímala jejich proměnu, když nemohly mít hlavu zabořenou v počítači.
Naštěstí mé děti jsou natolik zaneprázdněny, že na to nemají tolik času. Venku jsme hodně, v tom jsem nekompromisní. Za jakéhokoliv počasí minimálně každý den tři hodiny venku. Náš organismus to potřebuje, aby byl fyzicky i psychicky zdráv.

Myslíte si, že současná nabídka hraček je pestrá a je z čeho vybírat?

Určitě, myslím, že si vyberou úplně všichni. Ale čas strávený se svým dítětem, plně, vědomě, žádná hračka nenahradí.

Co je pro vás důležité při výběru hraček?

Aby z ní měly děti radost, tak často opouštím i své estetické představy. Jsem ráda, když se nekupí hračky, které rychle přestanou bavit, ale naopak dítě různým způsobem rozvíjí.

Skončily prázdniny a školákům začaly povinnosti. Jak je to se školou u vás doma?

Sofi chodila do školy se systémem Začít spolu a bylo to úžasné. Známkovali je až od čtvrté třídy a vyučovali děti hrou, v touze sám se chtít s radostí vzdělávat. Gábík chodí do klasické školy a ten rozdíl je obrovský. Známky prožívá a dostat ho po ránu do školy není snadné.

Jste autorkou Léčivého divadla, jehož představení mají přesah do duchovních sfér a dotýkají se myšlenek, o kterých se běžně nehovoří. Co pro vás bylo inspirací k založení tohoto divadla?

Inspirací mi je mé vlastní hledání smyslu života, toho, proč jsme tady na zemi, a že to není, jen abychom studovali, povili děti, stali se prarodiči, zemřeli a konec. Vnímám lidské bytí jako obrovskou příležitost naučit se být člověkem.
Prostřednictvím příběhů, které lidem nabízím, se proměňují i jejich životy. Přestávají se jim opakovat stále stejné bolesti a chyby, protože si uvědomí, že jaký jejich život bude, záleží jenom na nich. My jsme tvůrci každého dne. A jestli ty dny budou bolestné nebo radostné, záleží opravdu jen na nás.

Účinkujete v představení „Andělé v mém srdci“ a „Chlapec, který viděl pravdu“, přemýšlíte o realizaci nového představení?

Ano, v mé hlavě už je toho připraveno mnoho. V říjnu bude premiéra, kterou nechci prozrazovat, řeknu jen, že bude ve spolupráci se šamanem Zdenkem Ordeltem. Vznikl také nový projekt s muzikantem Patrikem Kee, kde pracuji s lidmi na jejich léčení, z toho vzniká i CD. A úplně nově to také budou Doteky Léčivého divadla, věnované každý večer jinému tématu.