Rozhovor s Ondřejem Moravcem

Ondřeji, jaké je to být otcem?

Narozením Rozálky se mi život změnil, to bezpochyby. Na druhou stranu si nemyslím, že to byla změna rapidní ve smyslu fungování rodiny. Prostě jsem se nastavil tak, že se snažím věci zorganizovat způsobem, který je nejlepší pro malou a pro rodinu. Navíc my jsme s Veronikou měli už čtyři pět let před narozením dcery psa. A zvíře to je svým způsobem také dítě, také člen rodiny a vyžaduje pozornost i čas.

Jak prožíváte roli táty?

Teď už si život bez dcery neumím vůbec představit. Cítím, že se vším, co dělám, je spojená i větší odpovědnost. Mám tam někde vzadu uloženou informaci, že nesmím nechat rodinu ve štychu, a podle toho funguju. Cítím třeba větší strach, ať už jsem za volantem, jdeme s rodinou po ulici. Vím, že musím být ve střehu, sledovat okolí, zdali někde nemůže vyjet auto, kolo, vyběhnout pes, není-li tam sráz…

Jste často na cestách, jaké jsou nyní pro vás návraty domů?

Skvělé, protože Róza mě vždy během těch tří čtyř dnů dokáže přivést na úplně jiné myšlenky. Ačkoli jí jsou teprve dva roky, je hodně vnímavá. Těší se na mě a když mě doma má, musí všechno dělat „tatínek“, pak je opravdu spokojená.

Pamatujete si svou první reakci, když jste se dozvěděl, že budete tatínkem?

Nebylo to pro mě překvapení! S Verčou jsme spolu byli dlouho, o rodině jsme se bavili a chtěli jsme ji. Ale byl jsem opravdu moc rád a považuji to za velké štěstí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe…

Rozálce byly nedávno dva roky, má svou oblíbenou hračku, bez které se neobejde?

Bez čeho nemůže být, nebo lépe řečeno bez čeho neusne, jsou plyšáci. Má je všude. A dokonce to u nás došlo tak daleko, že jsme jí už museli koupit velkou postel, protože do dětské postýlky se s nimi nevešla. A ostatní hračky? To jsou vždy takové vlny. Nedávno to byly nafukovací balonky, pak dětská kuchyňka a teď frčí odhrnovadlo na sníh.

A jak jste to měl s hračkami vy, Ondřeji?

Upřímně se přiznám, že na věk, ve kterém je nyní Róza, si nevzpomínám. Podle fotek se mi připomenou vláčky… Ale jinak se mi vybavují až pozdější vzpomínky, kdy jsem obyčejně trávil venku čas s kamarády.

Máte v plánu velkou rodinu?

Plánujeme rodinu rozšířit, a možná už to nebude ani dlouho trvat… K tomu ještě pes a kočka a budeme komplet.

Byl byste rád, kdyby se vaše dcera také věnovala biatlonu nebo i jinému sportu?

Nějaké kroužky nás určitě neminou, protože Róza je hodně akční. Na jednom místě si nevydrží hrát, natož sedět. Může to být hudba, může to být něco z výtvarného umění, může to být sport. Ale co to bude, na to je dostatek času. Důležité bude, aby jí to bavilo.

Manželka s dcerou za vámi někdy jezdí na závody. Cítíte se klidněji, když je máte během sezony u sebe?

Samozřejmě že pokud to jde, beru rodinou s sebou, ale týká se to spíše přípravy. Právě na závodech je to totiž asi nejsložitější. Času tam bývá hodně málo. Závodíme, máme tréninky, rehabilitaci. Nechci být také neohleduplný k jiným členům týmu, protože tým má svůj řád. Snažíme se to proto s Veronikou vyřešit tak, že když už se za mnou holky vydají, je dobré, aby jely se svojí partou a měly svůj program. Na setkání je pak ideální třeba den volna, pokud ho někdy mezi závody máme.

Starost o Rozálku, dům, psa leží po většinu roku na bedrech Veroniky…

Musím říci, a říkám to rád, že v tom mám neskutečné štěstí. Veronika dokáže spoustu věcí udělat, opravit a ty ostatní zařídit. Nedávno třeba sama smontovala skříně… Domov se mi tak vždy opouští o něco snadněji, s klidem. Vím, že Veronika si prostě umí poradit. Navíc doma v Letohradě máme nedaleko i její nebo moje rodiče. V tom, jak si sama počíná, má můj velký obdiv.

Foto: Petr Slavík, Tomáš Hermann - Český biatlon