Andělská pohádka

Dolů k městu právě mířila tříčlenná andělská skupinka. Bílé šaty jim vlály, bílá křídla zářila do temné noci, až se snesli na střechu jednoho vysokého kostela. Všude kolem sváteční ticho a bílo, jen v údolí pod nimi šuměla řeka.
"Ty, Pírko, poletíš po pravé straně nábřeží, a ty, Peruťáčku, obstaráš jeho levou stranu," rozdával pokyny hlavní anděl. "Než začne svítat, znovu se tu sejdeme."
Andělé přikývli, lehounce se odpíchli a vyletěli vzhůru.
Peruťáček byl hned ten tam, ale Pírko nijak zvlášť nepospíchal. On to byl totiž docela všetečný a zvědavý andílek. Nejenže si četl dětská psaní, on se vždycky musel ještě podívat, od koho ty dopisy jsou. A vůbec, velmi rád nahlížel do dětských pokojíčků.
Měl už skoro plnou nůši, když se zastavil u okna v prvním patře starého činžovního domu. Andělskou rukou sáhl po dopisu a přečetl si:

Milý Ježíšku, my víme, že jsme taky zlobili, ale moc tě prosíme, odpusť nám a přines nám malé štěňátko!
Ondra a sestra Štěpánka

Pírkovi dojetím ukápla slza. Jen málokteré děti se přiznaly, že zlobily. A kromě toho okamžitě poznal, že tihle dva sourozenci by se o štěňátko opravdu starali. Nahlédl dovnitř a viděl, že pokojíček je hezký a docela uklizený. Na jedné válendě spala holčička s dlouhými světlými vlasy, na druhé pihovatý kluk s vlasy jako liščí srst. Zkrátka zrzek. A vtom se ten zrzavý kluk zavrtěl, asi se mu něco zdálo, a otevřel oči.
Pírko se strašně polekal. Nikdo z dětí ho přece nesměl vidět! Jenže jak se snažil rychle uletět pryč, byl zbrklý a narazil do tyče poulíční lampy. V tu ránu mu na andělském čele vyskočila boule a taky ucítil, že si pochroumal jedno křídlo.
Chudák Pírko, z posledních sil doletěl do parku. Tady se schoval pod zasněženou borovici a nešťastně přemítal, co dál. Ale co víc mohl dělat, než čekat, že se snad i andělovi přihodí nějaký zázrak.
A bylo ráno, Pírko už byl celý prokřehlý, žádný zázrak však nepřicházel.
Bylo poledne, Pírko byl zmrzlý na andělskou kost, a pořád se nic nedělo. Jen tu tam někdo prošel a zanechal ve sněhu svoje stopy.
A pak přišlo odpoledne a náhle se na kraji parku objevily dvě děti. Šly ze školy a Pírko podle jejich vlasů ihned poznal, že je to Ondra se Štěpánkou. Teď měl dvě možnosti: buď tu zůstane schovaný, takže pravděpodobně zmrzne a nakonec ho stejně někdo najde, a nebo ty děti poprosí o pomoc.
Pírko dlouho neváhal a tichým andělským hláskem na ně zavolal.
"Slyšíš to, někdo na nás volá," Štěpánka s Ondrou se zastavili a pátravě se rozhlíželi.
"Tady pod borovicí"! ozval se znovu Pírko.
Děti se k tomu mítu vydaly, a když ho spatřily, vykulily překvapeně oči: "Vy jste opravdový anděl?"
"Ano," přikývl anděl. "Jmenuji se Pírko, ale bohužel jsem si poranil jedno křídlo. Nemáte náhodou pravítko, kterým byste mi ho mohly vyztužit?"
Ondra ochotně vytáhl z batůžku svoje třiceticentimetrové pravítko a Štěpánka ho ke křídlu připevnila dvěma gumičkami ze svých copů.
"Zachránili jste mi život" poděkoval jim vděčně Pírko. "Mohu vám i já splnit nějaké přání?"
"To asi ne," zavrtěly hlavou děti. "My si přejeme, aby nám Ježíšek nadělil štěňátko." "No, možná bych se mohl přimluvit," usmál se Pírko. "Ale pod jednou podmínkou."
"Jakou?" vyhrkly toužebně obě děti.
"Nesmíte o mně nikomu nikdy říct ani slovíčko."
"Nebojte se, neřekneme," slibily svatosvatě děti.
Pírko by si s nimi ještě rád povídal, tentokrát ovšem musel pospíchat. Naposled jim zamával, zahalil se mlhou a bylo slyšet jen šustění vzdalujících se křídel.
Od té chvíle Ondra se Štěpánkou napjatě čekali každý den, až konečně nastal Štědrý večer.
A anděl Pírko své slovo skutečně dodržel. Pod vánočním stromečkem zakňučelo krásné malé štěňátko. Bylo celé hnědé, jen na ocásku mělo bílý proužek. Ještě nedostalo jméno, ale děti ho už věděly.
"To bude Pírko!" vykřikly radostně. A tak to taky zůstalo.

Napsala Ivana Peroutková